Pondělní Smědá 22.03.2010

Řeka: Smědá
Úsek: Bílý Potok - Hejnice

Očima Mudry

Jarní tání bohužel váhalo až do nedělního odpoledne, a tak nezbylo, než vyrazit v pondělí "po práci". Ve tři máme sraz na Shellce u Turnova, kam málem dojel první Zmáťa s Pavlíkem s slimákem Tomem, ale Dan intenzivním finišem a odvážnou kličkou na nájezdu na pumpu zajistil prvenství nám. Chvíli jsme byli ve-při kam pojedeme, nakonec ale zvítězila Smědá nad klasickou Kamendo/Jizero/Mumlavou. Pohled do koryta po příjezdu nás trochu zaskočil, protože 60 je asi opravdový dno sjízdnosti. Sedli jsme teda na těch našich 62 a vydali se vstříc šutrům, zatímco kočí Zmáťa svezl auto. Po pár korsických skocích a troše kličkování jsme dorazili k Hohenpunktu, jak to nazvali v Hydru - sedmimetrová skluzavka. Dan s Pájou prohlásili, že tohle teda ne, já že bych to nejdřív potřeboval vidět někoho jet a Slimák že mi to teda najede :-). Nakonec na horskou dráhu naskočil i Pája a co nevidět jsme byli u vysedacího místa. Tady se k nám přidal na poslední peřejku i Zmáťa - snad aby nám ukázal, že už to má zamlada najetý, hodil si před nájezdem eskymáčka a pak to sfouknul jako první. Párkrát jsme si to i vynesli a nakonec vyhecovali Zmáťu na reparát. No tak vzhledem k tomu, že tam spadnul už v první třetině, zbytek splaval hlavou dolů a korunoval to kryskou, nelze za reparát dát jinak než za jedna :-). Zapadající slunko v nás však již vzbudilo splín, a tak jsme se potemnělou jarní krajinou vydali domů do pelíšků, k maminkám a oroseným sklenicím :-)

Očima Zmáti

Před několika lety, když jsem ještě neuměl eskymovat, jsem si na této peřejí trochu natloukl. To že jsem ji tehdy jel bylo zcela jasně z mladické nerozvážnosti. Když už jsme tedy nyní zamířili na Smědou, bylo jasné, že si dám reparát. Protože jsem ještě letos na vodě nebyl a navíc jsem od poslední podzimní vody o 15 kg těžší, odmítnul jsem nasednout s klukama nad Bílým potokem. Než zbouchali vršek, tak jsem si stihnul svoji peřejku prohlédnout a neviděl jsem v tom žádný problém. Při strojení do hydra už jsem tak optimistický nebyl. Vše bylo těsné, že jsem skoro nemohl dýchat.

Pak přijeli kluci, nacpal jsem se do lodi a vyrazili jsme. Mé ztloustnutí způsobilo, že se nemůžu ani rozumě předklonit, čehož si při pokusu o bufnutí uvodního jezíku všimli i kluci. Pře peřejí jsme se začali štosovat. Já chtěl zajet do vracáku za Danem, nicméně můj odhad kudy projedu je stále odvozován od mých loňských 105-ti kg namísto současných 120-ti. Pokus o najetí do vracáku tedy ztroskotal zadrhnutím o kámen. Pak jsem byl proudem trochu postrčen víš na kámen, stočila se záď lodi a bok byl proudem strháván. pokus o vylehnutí nevyšel a práskám se. Pár ťukanců do helmy, rovnám se a eskymák naštěstí vyšel. Otočím se směrem po proudu a vím, že tentokrát jedu první. Peřej v pohodě projíždím. Pak to za mnou projíždějí i kluci.

Mudra vytahuje foťák a kluci si to jdou dát ještě jednou. Normálně nejsem zastáncem vynášení si lodi proti proudu kvůli opakovanému sjetí konkrétního místa, a většinou tomuto pokušení nepodlehnu, nicméně vidina nafoceného sjezdu mě tentokrát přesvědčila. Vynáším loď, pracně do ní nacpu své tělo a vyrážím. První stupínek je ok. Pak už ale vůbec nevím, co jsem udělal blbě (to mě štve nejvíc) práskám se, pokus o srovnání nevychází, a tak se uchyluji k pasivní obraně. Kreju si obličej loktem. Cítím jak mi cosi bere pádlo, a protože se to zdá bejt silnější než já, pádlo pouštím. Stále si kreju obličej, a už cítím závěrečnej hupík do lagunky. V pohodě, nicméně bez pádla jsem odsouzen k potupné kryse. Odlovuju se sám. Sjezd hlavou dolů nechal drobné následky (modřinu) pouze na mém lokti. No co, tak mám po třech a půl letech krysku.

Nedá se nic dělat. První úkol je zhubnou zpět na stav mezi 100 a 110 kg a druhý naučit se už toho eskymoše bez pádla.

Mudra a Zmáťa